Co všechno se mi při mém bádání také přihodilo…

Hartmut Binder

Od té doby, co se věnuji výzkumu okolností Kafkova života, vkrádá se mi stále znovu do mysli myšlenka, jako by Franz, neschopen nést celé prokletí své existence na svých slabých ramenou, z něho část delegoval na budoucí generace, zdá se ovšem, že se každému přesnějšímu dotazu tak nějak skřítkovsky zlomyslně vyhýbá.

Chcete se podívat do dnes vzácného operetního libreta, protože se chcete seznámit s pasáží, která Kafku upoutala, na kterou naráží v jednom dopise? Inu, možná, že se Vám nakonec podaří, opatřit si ten text, můžete si ale být zcela jistí, že pak v tomto exempláři bude chybět právě ta strana, na níž Vám záleží. Ještě hůř se povede tomu, kdo by se chtěl pokusit sehnat lidovou židovskou hru, kterou Kafka, protože ho fascinovala víc než jakékoli jiné drama, tak dopodrobna popisuje ve svých denících. Nedá se prostě nikde najít. Když se na to dívám zpětně, sám se divím, jak jsem za těchto okolností ještě našel odvahu pátrat po té ruské tanečnici, která Kafku – jak později v dopise ujistil svou snoubenku – na jaře roku 1910, když carský balet vystupoval v Praze, nadchla tak, že o ní ještě měsíce snil. Pokud se domníváte, že toto pohostinské představení se vůbec nekonalo a že ani Eduardová nezanechala v ruských archivech žádné konkrétní stopy, je Vaše domněnka naprosto správná.

Při takových neúspěších by asi bylo v logice věcí zaměřit se při dodatečném pátrání spíše na obecně známé historické památky a lokality, které jsou kdykoli na dosah a které, jak by se dalo předpokládat, se jen tak lehce neztratí. Ale chyba lávky! K zamyšlení vede už samotná skutečnost, že oba Kafkovy pražské byty, v nichž napsal všechna svá díla, byly zničeny válečnými událostmi, ačkoli vlastně celé město během německé okupace neutrpělo prakticky žádné škody. To ve mně však bohužel nezanechalo žádný dojem a tak jsem se jednou pokusil najít chrlič na milánské katedrále, který vzbudil Kafkovu zvláštní pozornost. Lze to opravdu nazvat náhodou, že je jich tam 366, a na člověka doslova vyskakují jako zvířecí grimasy a démonické tlamy, ale nikoli v té lidské podobě, kterou popsal Kafka? Kdo tady ještě pochybuje, toho snad přesvědčí překvapivá letní bouřka, která mě, poté, co jsem marným hledáním ztratil veškerou odvahu a byl jsem vyčerpán hrdinským bojem s narůstající akrofobií, překvapila na střeše dómu a promočila mě skrz naskrz. Zklamaný a zbitý jsem zamířil k výtahu, ale právě když jsem do něj chtěl nastoupit, ten, koho jsem hledal, se mi zjevil před očima. Jenže: film už byl u konce a nový – byl svátek – se navzdory rušnému dění na Dómském náměstí nedal sehnat.

Je tedy jen v logice věcí, že mi ten nevydařený příjezd, který charakterizuje mnohé Kafkovy hrdiny, byl takřka ušitý na tělo, když jsem se u Luganského jezera chystal navštívit místo St. Margerita, kam zamířil náš pražský přítel během plavby lodí, kterou podnikl v roce 1911 z Lugana. Tento záměr se však ukázal jako zcela neproveditelný, protože do této malebné vesničky nebylo toho léta možné dostat se ani lodí, ani sedačkovou lanovkou, dvěma jedinými cestami, které umožňuje strmé pobřeží na jižním břehu.I zdánlivě nejjednodušší řešení, totiž vyřídit záležitost korespondenčně, se ukázalo jako naprosté fiasko. Buď nepřišla vůbec žádná odpověď, nebo přišla ze Santa Margerita Ligure na italské Riviéře.

Vzhledem k rizikům, která jsou s tím spojená, lze před takovými výzkumy jen důrazně varovat! Když jsem se pokusil z pronajatého člunu vyfotografovat tajemnou vilu, která Kafkovi padla do oka během zmíněné výletní plavby, uklouzl jsem na kluzkém břehu a spadl do vody. Ještě hůře se vedlo jednomu australskému kolegovi, který chtěl cestovat do Prahy s hebrejskými xerokopiemi v kufru, aby tam mohl pokračovat ve studiu pramenů. Kvůli těmto podezřelým dokumentům mu byl vstup do země bez dalšího odepřen!

Možná bude chtít někdo vědět, jak lze za tak nepříznivých okolností dosáhnout výsledků, které mají být nyní dokonce vydány jako objemná kniha. Moje odpověď zní: Pokusme se o to, co se zdá beznadějné, důvěřujme náhodě a v ostatním se řiďme poznatky, které nám skýtají Kafkova díla. Když jsem se před mnoha lety během pobytu v Praze chtěl podívat do tehdy ještě nepublikovaných Kafkových dopisů jeho oblíbené sestře Ottle, jejich majitelka, žijící na Šumavě, nebyla ochotná mi tyto dokumenty ukázat. Ačkoli mi již při osobním setkání v Praze bylo sděleno zamítavé stanovisko, obdržel jsem navíc pozdě večer téhož dne telefonickou zprávu, která potvrdila, jak nežádoucí by z různých, také politických, důvodů byla moje přítomnost v malém hnízdě na  Šumavě hraničícím s vojenským územím, kam byl vstup zakázán. Já jsem však myslel na toho venkovana z povídky Před zákonem, jemuž zakáží vstoupit dovnitř zákona vchodem, který je pro něj určen. Své přesvědčení, že ten venkovský muž bude skoro bez jakýchkoli obtíží uveden dovnitř, jako by po nějaké honosné ulici, pokud se jen odváží vstoupit navzdory zákazu, jsem nyní mohl ověřit v empirické realitě, a to dokonce na historicky správném místě. Bezodkladně jsem vyhledal pohraniční vesnici, kde se mi dostalo srdečného přijetí. Ve velké selské jizbě stála uprostřed stolu vytoužená škatule, která mi brzy odhalila svá tajemství, a ve vedlejší kuchyni se pilně připravovalo opulentní jídlo, aby mi při této chvályhodné práci nechyběly síly.

Ovšem pokud chcete identifikovat osoby, o kterých je z dokladů o Kafkově životě známo jenom jméno, je třeba se řídit jinými zákony. Proč by mělo být těžké najít v jednom dopise zmíněnou „paní Theinovou“, získat informace o místech pobytu bývalých spolužáků z pražské obecné školy, především, jedná-li se o normální občany zeměkoule, kteří jako neliteráti samozřejmě nezanechávají v knihovnách žádnou dokumentární stopu? V takovém případě se totiž lze utěšit slovy venkovského lékaře, jak to již učinil autor této povídky: Není snad možné, aby z rozpadlého prasečího chléva vylezli koně a čeledín, kteří pak lékaři umožní vytouženou cestu? A není snad, jak píše Kafka v jednom ze svých deníkových zápisů, „velkolepost života“ připravena „pro každého a vždy v celé své plnosti“, „v hloubi neviditelná?“ Napsal jsem tedy Nelly Engelové do Londýna, sestře Kafkova učitele hebrejštiny Friedricha Thiebergera, s níž jsem si již dlouhá léta dopisoval, a ona „samozřejmě“ znala adresu paní Theinové, která žila v New Yorku. Když tato osmdesátiletá dáma obdržela můj dopis, právě se chystala vyprávět své dceři vzpomínky na Kafku, které mi ochotně poskytla v dlouhém dopise. Podobným způsobem se nakonec podařilo objasnit i tajemství ruské tanečnice.